• Viktorka Hlaváčková

SLOVENSKO CESTOU HRDINŮ



Divoká zvěř prohánějící se hlubokými lesy... slunce zapadající za mořem, jehož vlny kdysi kdosi nechal zkamenět a nazval je horami... prastará hradiště, jež pomalu, ale jistě prohrávají svůj boj s přírodou... zapadlé vísky ztracené v čase i města plná moderních lidí... Vydáte-li se na cestu Slovenského národního povstání, pak vězte, že vás čekají dobrodružství, na která jen tak nezapomenete.

Když nevíš, co s čsem, bratříčku, přečti si Karatské hry. Následně vygoogli "CESTA HRDINOV SNP" a nech se inspirovat. Čeká tě sedm set šedesát kilometrů napříč Slovenskem. Trasu od Děvína po Dukelský průsmyk si můžeš rozdělit na více částí nebo je přejít "jedním dechem".

Dva týdny je málo i dost

Před sebou mám dva volné týdny - na celý přechod je to dost málo času, proto si dávám za cíl "ujít co nejvíc". Přijíždím do Bratislavy, odkud vyrážím vlakem do Devínské Nové Vsi, a odtud ještě popojedu autobusem přímo pod Děvín. Okolo páté odpolední mám za sebou prohlídku hradu a vydávám se po červeně značené turistické cestě, které se říká Štefánikova magistrála. Nemám mapu (mylně jsem se domnívala, že ji koupím v hlavním městě) a více než po značkách se dívámm po ostružinách. V prvních hodinách cesty tak zažívám malé dobrodružství v "Komářímm údolí". Prodlužuje mi cestu asi o padesát minut a je třeba zaplatit tučné "krevní clo".

Na prahu Blavy už mě vítá tma. Konečně se trochu ochladilo a tropická cesta se stala snesitelnější. Tma i absence mapy pomohly k tomu, že na Slavíně, památníku připomínajícím padlé sovětské vojáky ve 2. světové válce, ztrácím cestu, a musím zde zakotvit. Trochu mi to tu připomíná Letenské sady, kde jsem pod širákem spala několikrát. A tak si říkám, že jsem vlastně skoro doma. Stačí si lehnout jen na žďárák. Je takové teplo, že spacák se hodí leda pod hlavu. Okolo druhé ranní už je na Slavíně poslední zamilovaný pár a mě z úkrytu vyhání silný vítr, jenž spolu s ustavičným blýskáním věští průtrž. Uchyluji se k přístřeší památníku a těším se na osvěžující déšť. Po dvou hodinách marného čekání usínám pod ochranou padlých sovětských hrdinů s úchvatným výhledem na svítící Bratislavu. V půl šesté už vyrážím hledat ztracenou červenou.

Ten den jsem ušla kolem padesáti kilometrů, to se mi ale za celou cestu znova nepodaří. K večeru mě bolí v krku, nemžu polknout a polévá mě zima, ačkoli teploměr ve stínu ukazuje nad třicet stupňů. Dávám to za vinu autobusové společnosti a její arktické klimatizaci. Lituju, že jsem nejela vlakem jako obvykle. V lyžařském středisku Baba - Pezinok, v restauraci, ve které nic nemají, piju mátový čaj a rádio hlásí na zítra čtyřicetistupňové vedro. Původní cíl "ujít co nejvíc" se mění na "vydržet a nevracet se hned domů". Zítra si lehnu někam do stínu, kde budu co chvíli kloktat slanou vodu, a až se k večeru ochladí, popojdu kousek dál.

Z Děvína, a to pešo

První týden zasvěcuji boji s angínou. Sotva mi začne být lépe, stihne mě na louce pod Zárubami, nejvyšším vrcholem Malých Karpat, nelítostná noční bouře. Podlehne žďárák i pláštěnka na batoh, takže můžu všechno včetně spacáku ždímat. Blesky metaly tři hodiny přímo do louky a moje počáteční nadšení z živlů záhy opadlo. Ráno ve mně nezůstalo pýchy, co by se za nehet vešlo. Počasí je zmračené, batoh nasáklý vodou je těžký, v mokrém oblečení zima. Cesta neubíhá, zdá se mi pořád stejná, a nastalé škarohlídství rozpustí teprve pár pozdně odpoledních paprsků. Při hledání bankomatu v Brezové pod Bradlom nalézám nové kamarády, a dostávám naproto nezištně chatku pro šest osob. Suchá postel, teplá sprcha - věci, o kterých se mi ještě před pár hodinami ani nesnilo. Tvářím se svěže a vesele, neboť chci vypadat jako odvážný dobrodruh a nevyvolávat soucit nad svým znaveným stavem. Dostává se mi královského pohoštění - ještě ani nedojím z jednoho talíře, už přede mě předkládají další.

Na českém kousku cesty strávím já, hrdý "tentless" (tent = angl. stan, pozn. aut.), jeden den v hotelovém pokoji, neboť horečka mě zmáhá nelítostně. Prospím se šestnáctihodinovým spánkem a odteď už je mi celkem dobře.

Cestou potkám spoustu dalších dobrých lidí, s nimiž je hezké chvíli pobýt. Sotva odpovím na otázku "odkial?", stávám se zpravidla přítelem. Stává se z toho už cosi jako říkanka, kterou každý Slovák i já dobře známe: "ZDěvína." "A to pešo?" "Hej." "A takto sama?" "Hej." "A to sa nebojíte?" "Nie. Čoho?" a v tu chvíli se říkanka rozvětvuje dále třemi možnými směry, podle toho, jaké se mi dostane odpovědi (v úvahu přicházejí medbědi, muži a "neviem"). Ženy přede mě v reakci na slovo "Děvín" předkládají koláč se šlehačkou, guláš, zelňačku, klobásky. Muži mi nalévají domácí slivovicu nebo pivo. Nesmím být abstinent, to je pokládáno za velmi pohrdlivý projev neslušnosti.

Nejšťastněji a nejsvobodněji je mi ale tam, kde lidé nejsou. V lesích, které jsou plné zvěře, velkých pestrobarevných brouků a květi téměř exotické krásy, jejichž jména většinou neznám. Objektivem hltámm tesaříky alpské, larvy chrostíků, netřesky výběžkaté srstnaté v květu, bychyni s malými selátky, srnce a kolouchy, orly skalní... A na hřebenech hor, tam, kde 360° kolem dokola není vidět nic, než hory, tam je nejkrásněji. V suché posteli se spí dobře, nejlíp ale na vysoko položené louce pod jasnou oblohou. Nejkrásnější dar mi však slovenské lesy dávají na rozloučenou, když mě mé poslední ráno přijde probudit náš nejplašší lesní tvor. Poprvé v životě se v přírodě setkávám s rysem ostrovidem a ten zážitek mě ještě na dlouho nabíjí radostnou energií.

Dobré je pútnikovi dvacetkrát lepší

Cesta z Děvína přes Bratislavu, Malé Karpaty, Bradlo Bielé i Bílé Karpaty (část cesty je značená přes území ČR), Trenčín, Trenčianské Teplice, Strážovské vrchy, Malou Fatru a Kremnické vrchy do Banské Bystrice mi trvala jedenáct dní. Při dobrém zdraví to můžete stihnout za týden. Nejvíc dobrodružství zažije člověk sám - všechno špatné je desetkrát horší a dobré dvacetkrát lepší. Cestu není třeba nějak pečlivě studovat. Ze Slovenska je domů blízko, odnikud není k lidem daleko, je to náš podnebný pás, vlastně i naše kulruta, nehrozí nebezpečí exotických krajů. Místní vás samotné snáze přijmou, můžete navázat přátelství na jeden večer, možná i na celý život. Veď Slováci sú milí a otvorení luďia, ktorí s radosťou pohostia pútnika, a tým skôr, keď je to brat.

Článek byl napsán v roce 2013, dávno před tím, než jsem tušila cokoli o svých pozdějších dobrodružstvích v Karpatech, pro časopis Roverský Kmen.

#Slovensko #CestahrdinovSNP

VIKTORČINA CESTA TAM

VIKTORKA ULTRALIGHT HIKER

 

  • Facebook
  • YouTube
  • Instagram

Tento web používá COOKIES

kontakt: viktorie@pod7kilo.cz 

© Copyright 2020 Viktorka Hlaváčková