• Viktorka Hlaváčková

DO ITÁLIE V PŘESTROJENÍ ZA MUŽE


Chtělo se mi vyrazit pryč z Prahy, ale byla jsem švorc. Bloumala jsem na internetu, co se zrovna děje na Jízdomat.cz, a narazila na inzerát, v němž kdosi nabízel zdarma zpáteční jízdenku busem do Říma…


Zdálo se mi nepravděpodobné, že bych měla šanci lístek získat, neboť inzerát byl starý již několik dní - ale nedalo mi to, a inzerentovi (říkejme mu třeba Martin) jsem napsala. Odpověď byla pozitivní, a tak jsme se s Martinem domluvili, že se v pátek večer (den před odjezdem) sejdeme v kanceláři autobusové společnosti, kde vyřídíme potřebné formality. Jízdenka byla psaná na Martinovo jméno, a museli jsme ji nechat přepsat na mě. Jenže na místě jsme zjistili, že změny na jízdenkách se vyřizují přes brněnskou pobočku, a ta je v čase naší návštěvy již uzavřena. Následující den je sobota a brněnská pobočka se otvrá až v pondělí, a tak se zdálo, že moje cesta skončila dříve, než začala…

Ráno mě probudila Martinova SMS, v níž mi zrovna nepolichotil, když napsal, že vypadám trochu jako kluk (měla jsem zrovna krátce střižené vlasy), a navrhl mi, že mi půjčí svůj občanský průkaz, který je potřeba k identifikaci cestujícího před nástupem do autobusu. Zdálo se mi to absurdní, ale fakt, že někdo má takovou kuráž, mi nedovolil se vykrucovat. Domluvili jsme se, že se před odjezdem sejdeme na autobusovém nádraží, kde dostanu Martinův lístek a občanku.

Sbalila jsem si věci a v oblečení po bratrovi jsem se celý den promenádovala chlapskou chůzí po bytě, naučila jsem se vystrčit dopředu ramena a zatáhnout prsa, aby pod volnou mikinou nebyla vidět, koukala na sebe do zrcadla a snažila se importovat do své mimiky mužné rysy. Mluvila jsem na sebe hlubokým hlasem pořád dokola: „Dobrý den, já jsem Martin.“ Odpoledne už jsem si připadala dost připravená na to, abych svou novou image otestovala venku mezi lidmi. Potřebovala jsem si nakoupit na cestu nějaké jídlo, pročež jsem vyrazila do obchodu jako muž...

Zbývala hodina do naší schůzky, a já se vrátila z obchodu s pocitem totálního magora. Zdálo se mi, že kdokoli se na mě podívá, na první pohled vidí, že jsem žena – ale dost divná. Když jsem u pokladny řekla mladému zženštilému prodavači: „Budu platit kartou.“, zlomil se mi můj hluboký hlas, a já se nemohla zbavit pocitu totální hanby. Doma jsem hned vzala telefon, a zavolala Martinovi, že naši dohodu ruším. Na tohle opravdu nemám „koule“.

Martin, jen o rok starší než já, mluvil do telefonu klidným a povzbudivým hlasem jako otec domlouvající synovi. „Viktorko, přeci to teď nevzdáš. Za to nic nedáš, když to zkusíš, a když to nedopadne, nevadí. Když to dopadne, užiješ si skvělý výlet.“ Fascinovala mě dobrotivost cizího kluka, kterého tak mrzelo, že by jeho lístek propadnul, aniž by si jej někdo užil. Souhlasila jsem nakonec, že to tedy zkusím. Jediným rizikem bylo, že pokud mě do autobusu nepustí, budu muset zůstat přes noc v Brně, odkud autobus do Říma odjížděl. Cestou z Prahy do Brna jméno na lístku nikdo nekontroluje.

Sešli jsme se tedy na nádraží dle domluvy, Martin mi pochválil převlek i chůzi, předal mi jízdenku s občankou a popřál hodně štěstí. Naštěstí byl na občance vyfotografován hladce oholen a střih i odstín vlasů měl podobný jako já…

Když na brběnské nádraží přijel autobus, byla již tma. Před stevardkou se začal odehrávat chaos tlačících se lidí a zavazadel. Oba fakty jsem považoval za svou výhodu, ale srdce jsem měl v kalhotkách. Když se na mě dostala řada, podal jsem občanku stevardce. Ta si ji prohlédla, zapsala cosi do svých lejster, řekla mi číslo sedadla a vrátila mi občanku. Spadl mi kámen ze srdce. Podal jsem batoh řidiči, a stevardka se na mě znova obrátila a říká: „Vystupujete tedy v Římě, že?“ „Rád bych vystoupil ve Florencii“, řekl jsem, protože nazpátek se jelo v pondělí, a mně se zdálo, že by mi na Řím zbylo málo času. Navíc Florencii jsem chtěl už jednou navštívit, a nevyšlo mi to. „Tak to bude poplatek 500 korun“, povídá ona. S tím jsem nepočítal. „Tak já pojedu do Říma, nemám u sebe hotovost,“ povídám, a udivený řidič uklidil můj batoh do kufru mezi ostatní.


Autobus se rozjel, a po chvíli za mnou přišla stevardka s tím, že kdybych přeci jen chtěl vystoupit ve Florencii, stálo by mě to 13 euro, když nemám koruny. „Víte, já jsem chtěl vybrat eura z bankomatu až na místě, takže bohužel nemám ani eura. Leda, že bych zaplatil na zpáteční cestě.“ „Tak já zjistím, zda by to tak bylo možné, a dám vám zítra ráno vědět.“ „Díky.“ Mrknul jsem na ni. Byla hezká a sympatická, evidentně jsem jí připadal roztomilý, tak co bych si trochu nezalaškoval. Získat sympatie vlka, když jste beránek, není nikdy na škodu.

Představoval jsem si, jak budu o přestávkách chodit na benzinkách na pánskou toaletu. Ne, to nebylo možné, protože kdykoli se na mě podíval nějaký muž, zdálo se mi, že ve mně poznává ženu. Naštěstí byl v autobuse záchod, a já, mladý muž obdařený měsíčním cyklem, jsem byl spasen. Za celou cestu jsem z autobusu ani jednou nevystoupil, abych předešel pohledům stevardky a ostatních cestujících.

Bylo deset hodin dopoledne, a já stále nevěděl, zda jedu do Říma nebo do Florencie. Kousek před Florencií ke mně přistoupila stevardka s tím, že nevěděla, že nazpátek jedu stejným autobusem jako ona, a tak že prý nebude problém, abych těch 13 euro zaplatil na zpáteční cestě. Vystoupil jsem ve Florencii, a nevěřil jsem vlastnímu štěstí. Zapomněl jsem, jakého jsem vlastně pohlaví, a pobyt ve Florencii jsem trávil s pocitem hermafrodita.


Prochodilo jsem město křížem krážem, navštívilo jsem všechny památky, o nichž jsme se učili na fakultě v přednáškách renesance. Zklamal mě Botticelliho obraz Zrození Venuše i Primavera, nadchly mě zahrady Boboli. Spalo jsem před portálem Santa Croce, kde mě ráno málem omyli umývači chodníků, a ochutnalo jsem místní pizzu.

V pondělí odpoledne jsem se cestou na autobus zastavilo v kostele Santa Maria Novella. Bylo jsem nadšeno velkolepostí architektury a Masacciovými freskami víc, než bych čekalo, a tak jsem se v kostele zdrželo déle, než bylo zdrávo… Když jsem se podívalo na hodinky, zděsilo jsem se. Do odjezdu mi zbývalo velmi málo času, a tak jsem se na toaletě před zrcadlem rychle změnilo z hermafrodita na muže, a utíkal jsem na zastávku, co mi síly stačily. Odjezd autobusu byl v pět hodin, za dvě minuty pět jsem sotva dechu popadaje dobíhal k autobusu...


Stevardka i řidiči sledovali můj utrmácený polosprint s povýšeným pobavením. „Právě jsme vám volali,“ povídá jeden z řidičů opřený o autobus s rukama založenýma na prsou, a v očích mu blýsklo. „Těch 13 euro bych nejdřív prosila,“ vyhrkla na mě stevardka. Vytáhl jsem z kapsy připravené peníze a podal jí je. „A ještě jednou vaši občanku,“ povídá. Sakra, co mám dělat?! To, že mi volali, znamená, že volali na číslo, které uvedl Martin. Mám tedy přiznat, jak to se mnou je? Ale co když mu volali, ale nedovolali se? Pak bych se přeci zbytečně prozradil… Vytáhl jsem Martinovu občanku, a podal ji stevardce. Vzala ji do ruky a koukla na mě. Pak zpátky na fotografii na průkazu. Na mě. Na fotografii. Na mě. Snažím se ustát její pohled s pohodovým výrazem typu „něco se vám snad nezdá?“, skrývaje svou nervozitu za udýchanost. „Číslo sedadla 63,“ řekla a vrátila mi občanku.

S úlevou jsem se posadil do autobusu a věděl jsem, že ať už jsem prozrazen či ne, jedu domů. Už mě nevyhodí. Rychle jsem napsal Martinovi SMS, zda mu náhodou nevolali. Odpověděl obratem, že ano, a že jim řekl pravdu. Nemohl vědět, co se mnou je, a tak nemělo cenu něco předstírat.

Zachvíli za mnou přišla stevardka, a povídá, že mi ještě musí vypsat stvrzenku na těch 13 euro. „Jméno!“ vyhrkla na mě jako u výslechu. Na stvrzenku ničí jméno není potřeba, a bylo jasné, že mě chce nachytat. Ale já byl po celé příhodě natolik přesvědčen, že se jmenuju Martin Novák, že bych se byl býval neprozradil, i kdyby mě někdo probudil ze spánku. „A chcete slyšet to opravdové nebo to, na které mám jízdenku?“ řekla jsem s rošťáckým úsměvem, protože už jsem věděla, že mě vzala na milost. Podívala se na mě překvapeně, a pak se usmála: „Víte co, nechte to být.“

#Florencie

VIKTORČINA CESTA TAM

VIKTORKA ULTRALIGHT HIKER

 

  • Facebook
  • YouTube
  • Instagram

Tento web používá COOKIES

kontakt: viktorie@pod7kilo.cz 

© Copyright 2020 Viktorka Hlaváčková