2017 - 3. ETAPA

PĚŠKY PŘES KAVKAZ - OD ČERNÉHO MOŘE KE KASPICKÉMU

(červen 2017 - prosinec 2017)

 

Přechod Kavkazu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbajdžánu byl součástí celkem sedmiměsíční cesty. Z obav, že na cestě příliš zhubnu, nabrala jsem deset kilo tukových zásob, čehož jsem pak první dva měsíce litovala, poněvadž nositi sádlo do strmých svahů, je neskutečná dřina.
   V Gruzii jsem objevila turismem nepolíbený Malý Kavkaz v Adžárii, a v něm malebné sezónní osady s muslimskými obyvateli, kudy mě provázela věrná lovecká fenka Rex. O něco později jsem přešla hřebeny Gudamakari, snad nejdivočejší hory z celé Gruzie, plné vodopádů a skalisek, kam jen málokdy vkročí lidská noha, a v Tušetii jsem pracovala jako dobrovolný značkař turistických tras. Mezitím jsem objevila záludnost místního nápoje čača, zvrtla si kotník, rozbila zrcadlovku, putovala pěšky s íránským motorkářem, jemuž celníci zabavili motorku, a měla možnost nahlédnout do života místních horalů a pastevců jako srdečně vítaný host. Než jsem došla do poloviny trasy, nasněžilo, a sníh, na nějž jsem nebyla vůbec připravená, už na hřebenech zůstal.

Obrázek: Lovecká fenka Rex se ke mně přidala hned na začátku trasy, a přešla se mnou celou Adžárii.

Obrázek: V sezónních horských osadách v Adžárii žijí pastevci adžárského původu a muslimského vyznání. Mají vlastní jazyk a kulturu, odlišnou od zbytku Gruzie a vynikají velkorysou pohostinností. V horách pasou dobytek, a vyrábí vynikající domácí sýry.

 

 

Ač se však pochod Gruzií zdál jako velké dobrodružství, ta pravá divočina čekala teprve v pohraničním pásmu v Ázerbajdžánu. Vlků a šakalů žije v těch horách asi tolik, jako u nás veverek. Místní jsou na ušmudlanou cizinku s batohem zvědaví snad jako Indové, jsou pohostinní a přátelští, jen občas se cestovatel dozví, že ho čeká vězení nebo vyhoštění ze země. Ale když už vás musí za něco potrestat, vždycky vám vyberou ten nejnižší možný trest, protože Ázerbajdžánci jsou laskaví jako málokde na světě. A tak i já jsem opustila Ázerbajdžán nedobrovolně, a namísto práce na čajové plantáži na jihu země, odjela jsem dobrovolničit do uprchlického tábora v Srbsku.

Obrázek: Hory v Ázerbajdžánském pohraničním pásmu jsou nádherně divoké, těžko prostupné a téměř bez trvalých známek lidské činnosti (na podzim jsem narazila jen na několik opuštěných salaší). Vypravit se tam jako cizinec je však legální cestou v podstatě nemožné, a je vysoká pravděpodobnost, že vás zadrží pohraniční stráž. Za vstup do pohraničního pásma hrozí vězení, kterému se mi podařilo vyhnout jen díky obrovskému štěstí - proto v žádném případě vstup do pohraničního pásma nedoporučuji.

 

Trasa:

Batumi (břeh Černého moře) - Malý Kavkaz v Adžárii a NP Borjomi-Charagauli - Khasuri (následně 2 týdny na help campu v Tušetii a pak dál pěšky z Khasuri do Tbilisi)  - Tbilisi  (následně výlet do Svanetie a pak zpět do Tbilisi) - Gudamakari - Juta - Omalo - Lagodekhi (hraniční přechod do Ázerbajdžánu) - Zaqatala - pohraniční pásmo (dokud mě nazadrželi vojáci) - Qebele - Quba - Niyazoba (břeh Kaspického moře)

Help Campy v Banátu a v Tušetii:

   Help camp v Banátu se soustředí na pomoc našim krajanům, zejména seniorům s prací na polích. Populace v českých banátských vesnicích výrazně stárne, protože mladí lidé se z většiny stěhují do velkých měst nebo do ČR za lepšími pracovními příležitostmi, a staří lidé tak zůstávají na těžkou práci sami. Pár týdnů dobrovolnické práce však místním jejich situaci nemůže dlohodobě zlepšit, proto je smysl help campů třeba spatřovat také v bohaté kulturní výměně, pochopení místní problematiky ze strany dobrovolníků, navázání dlouhodobějších vztahů a výchově mladých lidí. Zejména pak v protichůdné tendenci bujícího turismu, který místním sice na jednu stranu pomáhá zlepšit jejich ekonomickou situaci, na druhou stranu má zjevný negativní dopad na jejich kulturní a etické hodnoty. Zúčastnit se help campu je tak příležitostí nahlédnout zblízka  a částečně participovat na životě místní komunity jako její součást, nikoli jako turista, jemuž je nabízen skanzenovitý pohled, který za své peníze žádá. Zároveň podporuje upřímný vztah místních k návštěvníkům Banátu, který není apriori vystavěn na vidině peněžního zisku.

   Podobně je na tom i help camp v Tušetii, která zažívá turistický boom. V rámci help campu jsme pracovali na archeologických pracích na hradě Keselo ve vesnici Omalo, a značili turistické trasy.

Obrázek: V Tušetii jsme značili turistické trasy a věnovali se drobným archeologickýcm pracím na hradě Keselo (vesnice Omalo).

 

Dobrovolničení v uprchlických táborech v Srbsku:

V prosinci jsem se jako dobrovolník zúčastnila mise PLNU (Pomáháme lidem na útěku) v Srbsku, v uprchlických táborech kolem města Šid. Náplní naší práce bylo zajišťovat chod prádelny a knihovny a věnovat se volnočasovým a vzdělávacím aktivitám, mezi něž patřilo například pravidelné kino pro děti. Ve volných chvílích jsme se často pohybovali také ve squatu Grafosrem v Šidu, kde vzniklo neoficiální centrum neregistrovaných uprchlíků.

VIKTORČINA CESTA TAM

VIKTORKA ULTRALIGHT HIKER

 

  • Facebook
  • YouTube
  • Instagram

Tento web používá COOKIES

kontakt: viktorie@pod7kilo.cz

© Copyright 2019 Viktorka Hlaváčková